Gabriela Montero - Música Fabulosa

18. července 2012 v 19:00 hod., středa

Smetanova síň Obecního domu, nám. Republiky 5, Praha 1

Cena vstupného: 300 - 850 Kč

Objednat

Texty:

Účinkující:

Gabriela Montero - klavír

Libor Pešek - dirigent

Český národní symfonický orchestr

 

Program:

J. Brahms: Variace na Haydnovo téma pro orchestr B dur, op. 56

W. A. Mozart: Koncert pro klavír a orchestr d moll, č. 20, KV 466

 

G. Gershwin: Rapsodie v modrém 

 

http://www.gabrielamontero.com/



30.03.2012

Zdánlivě málo významná zpráva o koncertu Gabriely Montero, připraveném na dnešek v při-chicagské koncertní hale, obsahuje zajímavý náhled na to, co nás čeká na Prague Proms.

 

V první části koncertu má hrát venezuelská klavíristka Chopina a Liszta a ve druhé polovině bude improvizovat na témata, která jí navrhne přímo na koncertě publikum. Připravte si zajímavé návrhy, na Prague Proms to nebude jinak!

 

 



17.07.2012

Venezuelská klavíristka Gabriela Montero vystoupí ve středu, 18. 7. od 19,00 ve Smetanově síni Obecního domu. Doprovodí ji ČNSO s šéfdirigentem Liborem Peškem.

 
Program bude rozpjatý - 20. klavírní koncert W. A. Mozarta, Rapsodie v modrém George Gershwina, variace B-dur na téma Josepha Haydna Johannesa Brahmse
 
a...
 
překvapení. Melodie, které vybere Gabriela Montero podle předzpívání některých z diváků, dostanou novou, improvizovanou podobu. Tam a v té chvíli.
 
Nejen v tom je Gabriela Montero ojedinělá.
 
Tak ve středu (a pak ještě v sobotu, kdy letošní Prague Proms zakončí koncert s názvem Smrt v opeře. O něm blíže v příští zprávě.


18.07.2012

Večerním koncertem jihoamerické pianistky Gabriely Montero dnes vyvrcholí festival Prague Proms. Ve Smetanově síni Obecního domu bude hrát Mozarta, Gershwina a také improvizace na přání z publika.

 

Improvizací jako regulérní součástí symfonického večera činí ze svých sólových vystoupení Gabriela Montero v klasickém koncertním provozu něco velmi neobvyklého. Jihoamerická, na Západě usazená pianistka se tak dnes poprvé představí i na pražském letním hudebním festivalu Prague Proms.

 

„Kdyby byl živ Mozart, určitě by teď seděl v nějakém jazzovém klubu, improvizoval a užíval si různých současných podnětů a stylů,“ říká klavíristka, která chce být stejně dychtivým, mnohostranným a otevřeným objevitelem plné šíře všeho nového a zajímavého.

 

V rozhovoru pro HN prohlásila, že se však rozhodně brání pokušení vnášet prvky improvizace do přesně zapsaných skladeb klasického odkazu – s výjimkou sólových kadencí v klavírních koncertech, které tu možnost naopak předpokládají.

 

Mozart blízký srdci

Improvizovat hodlá Gabriela Montero na téma z publika v závěru večera v Obecním domě, během něhož předtím podobně neobvykle zahraje s Českým národním symfonickým orchestrem a Liborem Peškem hned dvě kompozice – Mozartův krásně tragický Klavírní koncert d moll, podle jejích slov plný hloubky a sentimentu, dotýkající se srdce, a Gershwinovu elektrizující Rapsodii v modrém. „Mozart je mé povaze a mému cítění bližší. Nejsem jazzová pianistka,“ přiznala.

 

Sólistka zapadá do představ pořadatelů festivalu Prague Proms právě tím, že přesahuje běžné vymezení žánrů a rolí. Svá vystoupení možná ozvláštňuje z komerčních důvodů, ale dělá tak se šarmem a s využitím svého talentu.

 

Vypadá podle toho ovšem i její diskografie – po Rachmaninovovi, Lisztovi a Chopinovi následovala už nahrávka improvizací na Bachova témata, před čtyřmi lety album nazvané Baroko a po něm deska s názvem Solatino, jakási pocta jihoamerickým autorům. „Vydavatelé mají své představy, ale je možné jim vyhovět, aniž by se člověk zpronevěřoval umělecké náročnosti,“ poznamenala.

 

Forma protestu

Gabriela Montero je z Venezuely, ale z důvodů svého přesvědčení s ní nechce mít momentálně mnoho společného a nedokázala by tam teď ani žít. „Politicky a sociálně nastala v mé zemi v posledních letech tragédie. Bují tam násilí a kriminalita a k tomu nemohu mlčet. O politiku se nezajímám, ale svou zemi miluji, a tak nemohu jinak, než proti politice, jejíž důsledky jdou proti lidem, protestovat,“ uvedla.

 

Na Prague Proms, které se vyhraňují čím dál víc k vícežánrovému a i proto odlehčenému a pohodovému letnímu profilu, se v její osobě dostává pianistka hrající se světovými orchestry a zároveň spontánně ochotná vyjít vstříc současné touze po jedinečnosti a senzaci, po vybočení z dosavadních úzkých kolejí koncertní klasiky.

 

Gabriela začala také komponovat. Právě její loňská skladba pro klavír a orchestr Ex Patria, velmi emocionální, se podle ní dotýká dění ve vlasti a odráží její občanské postoje.

 

Prague Proms, které začaly v polovině června a nabídly řadu příjemných programů, včetně jazzu a filmové hudby, uzavře v sobotu koncert nazvaný Smrt v opeře. Proti obvyklému sledu efektních árií a známých čísel, jaký bývá obsahem recitálů pěveckých hvězd, staví tato koncepce výběr pohnutých a tragických závěrů hudebních dramat. Nemá jít ale samozřejmě o nic morbidního – je to příležitost zpřítomnit na koncertním pódiu velké emoce a nechat zaznít hudbu s velkým patosem.

 

Autor: Petr Veber

Zdroj: IHNED.cz



19.07.2012

V rámci hudebního festivalu Prague Proms vystoupila poprvé v České republice fenomenální venezuelská klavíristka Gabriela Montero. Kromě Mozartova Klavírního koncertu a Gershwinovy Rapsodie v modrém se představila i svými improvizacemi na témata, která ji zadávali sami diváci. S Gabrielou Montero hovořila v Profilu z 18. července Patricie Strouhalová.     

 

Jak vypadá váš den před koncertem, když tedy zrovna nejste v televizi?

Na klavír jsem začala hrát, když mi bylo sedm měsíců. Rodiče mi tehdy dali jako hračku takový malý klavír a všimli si, že hraju nazpaměť písničky, které mi přehrála maminka. Za chvíli jsem hrála ukolébavky, dětské písničky, improvizovala jsem. Rodiče to velmi překvapilo.

 

Proč jste přijala pozvání na Prague Proms?

Před lety jsem tady byla jako turistka, teď tu budu poprvé hrát. Praha je opravdu krásné město, takže jsem se těšila, že sem přijedu. Je zde velmi dlouhá hudební historie. Velmi se těším.

 

Jaká je podle vás česká hudba? Které české skladatele nejraději hrajete?

Hodně jsem hrála a mám velice ráda Dvořáka, to je opravdu kouzelná a barvitá hudba. A je také výjimečná svým harmonickým výrazem. Je skutečně nenapodobitelná. Češi mají vrozenou hudebnost, kterou mám moc ráda. A k tomu je tady ta hudební tradice a hudební dědictví. Vždy se těším, až budu hrát Dvořáka.

 

Dnes to bude Gershwin a Mozart a také překvapení. Co to bude?

Od Mozarta to bude Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll. A pak to bude Rapsodie v modrém od Gershwina, to je takový jiskřivý kousek, úplně jiný než Mozart.

Mozart, Bach, Beethoven, Liszt, Chopin, tito skladatelé dokázali skvěle improvizovat a je to i skvělá příležitost pro mě, abych improvizovala tak, jak se to dělalo v minulosti. Takže pak budu improvizovat podle toho, co mi navrhne publikum. Požádám posluchače, aby navrhli nějaké téma, to několikrát přehraji a pak improvizuji. Tak se to dělalo v minulosti ve světě klasické hudby.

 

Je to tedy absolutní improvizace?

Absolutní, spontánní improvizace. Vlastně na místě komponuji, není to něco, co by existovalo nebo co bych si pamatovala. Zkrátka to vychází ze mě a někdy to překvapí i mě samotnou.

 

Co vás zaskočilo ať už ze sebe samé, nebo z návrhů z publika?

Občas přijde publikum s něčím neobvyklým, třeba mi zahrají vyzvánění z telefonu nebo zvolí oblíbenou pop písničku, kterou jsem někdy ani neslyšela. Je to pro mě velice zajímavé – z pop songu nebo vyzvánění mobilu se může stát osmiminutová barokní skladba. Posluchači se tak přibližují ke klasické hudbě v jiném formátu. Někdo v publiku přitom nemusí mít zas tolik rád klasiku, ale když uslyší svou melodii třeba v kontextu fugy, začne se o barokní hudbu zajímat. Je to skvělá interakce pro mě i pro diváky.

 

Improvizujete ráda i ve svém osobním životě?

Všechno je improvizace. Někdy je to až šílené. Vychovávám dvě dcery, do toho tahle šílená pracovní dráha, kde se děje všechno na poslední chvíli – člověk musí být flexibilní, umět improvizovat jako žena, matka i jako umělkyně.

 

V jaké zemi se vám nejlépe improvizovalo? Kam se ráda vracíte?

Ať jedu kamkoliv, jakmile publikum pochopí, co dělám, jakmile vidí, že je to tradiční způsob provozování hudby, začne ho to opravdu bavit. Dostaneme se pak do jakési euforie, kdy posluchači vidí, jak vzniká hudba. Každé publikum je úžasné, lidé jsou nadšení, že vidí něco spontánního a neopakovatelného.

 

Loni jste měla premiéru se svou vlastní skladbou Ex Patria. Proč jste začala sama skládat?

Dělám tři sta čtyři sta improvizací ročně. To jsou skladby, které si nezapisuji, vznikají na místě. Jsem v životní fázi, kdy velmi náruživě myslím na jedno téma, na moji vlast Venezuelu. Napsala jsem proto skladbu Ex Patria, což je jakési lamento nad tím, co se děje ve Venezuele. Je to o nespravedlnosti, korupci, násilí, které ve Venezuele zakoušíme. Není to snad nějaké politické prohlášení, spíše humanistické. Je o účincích politiky na lidské bytosti. Doufám, že další skladba bude mít jiné téma.

 

Z čeho při svém skládání vycházíte? Je to z tradice?

Jako všechno, co dělám, i skládání vychází z improvizace. Myslím, že hudba pochází z jednoho zdroje, jsou jen jiné způsoby, jak ji předáváte. Pro mě je to improvizace. Je to totiž tak bezprostřední, je to, jako když otevřete kohoutek a začne téct voda. Skládání je pro mě skoro totéž, jenom to zapíšu a pak si dám trochu na čas při rozhodování. Tím zdrojem pro mě ale je kreativita a okamžitá chvíle.

 

Co je pro vás největší inspirací v životě?

Zkrátka život, láska, také laskavost mezi lidmi, pochopitelně moje dcery, ti, které mám ráda, a také velké lidské příběhy, velcí umělci z minulosti i přítomnosti, ale hlavně je to schopnost lidí zdokonalovat se a magické vyjádření toho nejlepšího, co v nás je.

 

Studovala jste u předního britského klavíristy Hamishe Milnea na londýnské Královské hudební akademii. Jak on zasáhl do vaší profese, budoucnosti?

Začínala jsem ve čtyřech letech v Caracasu, v osmi letech jsem opustila Venezuelu a studovala v USA. Tam jsem bohužel měla deset let hroznou učitelku. V osmnácti jsem proto přestala hrát na klavír, nenáviděla jsem ho. Věnovala jsem se sociální práci, chtěla jsem se stát psycholožkou a přispívat nějak lidstvu. Po tomto období jsem odjela do Londýna a studovala jsem se skvělým učitelem, který mi otevřel oči, a já uviděla možnosti nejen toho řemesla, ale pohlédla jsem i do historie klavíristů. Jeho životní zkušenost pro mě byla výborná inspirace.

 

Dlouhodobě spolupracujete s francouzským cellistou Gautierem Capuçonem. Jak k té spolupráci došlo? Vybrala jste si vy jeho nebo on vás? Co z vaší spolupráce vznikne nového? Bude to nové CD? To poslední vyšlo v roce 2010.

Gautiere je můj přítel, setkali jsme se na festivalu v Luganu asi před deseti jedenácti lety. Někdo mu řekl, že si mě musí poslechnout a že si se mnou musí zahrát. A ten stejný člověk řekl mně, že bych si měla zahrát s Gautierem. Když jsme se setkali ve zkušebně a probrali pár skladeb, byla to okamžitá dokonalá hudební přitažlivost a vztah. A pak jsme se sblížili jako přátelé. Doufám, že vznikne nová nahrávka. Stále o tom hovoříme. Musíme najít čas. Čeká nás turné v Německu, v Londýně.

 

Celý rozhovor zde

 

Zdroj: Česká televize




Fotogalerie/video ukázka